Základní práva příslušníků národnostních menšin plynou z Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod, mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána a zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „menšinový zákon“) a některých dalších zákonů.
Na základě menšinového zákona zřizuje také vláda jako svůj poradní a iniciativní orgán pro otázky národnostních menšin Radu, v jejímž čele stojí člen vlády, v jehož působnosti jsou lidská práva a rovné příležitosti, v případě, že není ze členů vlády touto agendou nikdo pověřen, je předsedou Rady předseda vlády.
Rada vlády pro národnostní menšiny („Rada“) je stálým poradním a iniciativním orgánem vlády České republiky pro otázky týkající se národnostních menšin a jejich příslušníků. Rada v rámci své působnosti sleduje dodržování Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod, mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, zákonů a dalších právních norem ve vztahu k příslušníkům národnostních menšin.
Důležitý právní nástroj k ochraně národnostních menšin představuje také zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). K otázkám možné diskriminace příslušníků národnostních menšin se každoročně vyjadřuje Kancelář veřejného ochránce práv, kam se mohou příslušníci národnostních menšin obracet v případě porušování svých práv.
Vnitrostátní legislativa
Ústava České republiky
V rámci základních ustanovení Ústavy České republiky (dále jen Ústava) zde nalezneme některé principy týkající se postavení menšin, ale spíše v obecné rovině. V preambuli Ústavy je Česká republika označena jako vlast rovnoprávných občanů. Žádná skupina občanů, ani jednotlivci, nesmějí být tedy zvýhodňování ani diskriminováni. Přístup menšin (jakýchkoliv, nikoli pouze např. národnostních) k politickému rozhodování je v Ústavě ČR zaručen ustanovením, které říká, že „politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“
Blíže viz odkaz na Ústavu:
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/ustavni_soud_www/Pravni_uprava/ustava.pdf
Listina základních práv a svobod
Problematice práv národnostních menšin je v Listině základních práv a svobod věnován čl. 3 odst. 2 hlavy I., a dále pak zejména hlava III., která zahrnuje čl. 24 a čl. 25. Zajímavostí je, že Listina nedefinuje termín národnostní menšina, ani etnická menšina, ale ve svých článcích je používá. V Listině také není vymezení, na jaké národnostní či etnické menšiny se úprava vztahuje.
V čl. 3 odst. 2 je ukotveno právo svobodné volby své národnosti. Koncepce svobodné volby národnosti tzv. „sebe-deklarací“ není, na rozdíl od dřívějšího zákona č. 144/1968 Sb., omezena výčtem národností. Tento článek zároveň zakazuje jakékoli ovlivňování nebo nátlak směrující k odnárodňování, přičemž pod odnárodňováním není myšlen pouze zákaz odmítnout uznat určitou národnost nebo nátlak vedoucí ke změně národnosti, ale také zákaz jakýchkoliv opatření, která by popírala existenci menšinové národnosti a vedla k její asimilaci. I přesto, že Listina neobsahuje definici národnostní či etnické menšiny, mluví o jejich příslušnících jako o státních občanech ČR, čímž jsou tak jejich práva odlišena od práv cizinců.
Blíže viz odkaz na Listinu základních práv a svobod:
Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (tzv. menšinový zákon)
Na přijetí samostatného menšinového zákona v roce 2001 měly zásadní vliv mezinárodně právní dokumenty Rady Evropy, a to zejména Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (1998).
Menšinový zákon se skládá z preambule a dvou hlav. Hlava I. zahrnuje úvodní ustanovení, hlava II. upravuje konkrétní práva příslušníků národnostních menšin.
Národnostní menšinou se dle menšinového zákona rozumí „společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.“ Příslušníkem národnostní menšiny je pak „občan České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti“. Definice národnostní menšiny spojuje objektivní (společný etnický původ, jazyk, kultura, tradice, početnost) a subjektivní znaky (vůle skupiny být považována za národnostní menšinu, společné úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka, kultury a ochrana zájmů tohoto společenství).
Blíže viz odkaz na menšinový zákon:
https://www.vlada.cz/assets/ppov/rnm/Zakon-o-pravech-prislusniku-narodnostnich-mensin.pdf
Rada vlády pro národnostní menšiny
Působnost Rady je vymezena menšinovým zákonem a nařízením vlády č. 98/2002 Sb., kterým se stanoví podmínky a způsob poskytování dotací ze státního rozpočtu na aktivity příslušníků národnostních menšin a na podporu integrace příslušníků romské komunity, statutem, jednacím řádem, popř. usneseními vlády.
Blíže viz odkaz na Úřad vlády:
https://www.vlada.cz/cz/ppov/rnm/historie-a-soucasnost-rady-15074/
Antidiskriminační zákon (Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů)
Antidiskriminační zákon zapracovává směrnice Evropských společenství a v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a Listinou základních práv a svobod, vymezuje právo každé fyzické osoby na rovné zacházení a zákaz diskriminace v oblasti práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání, přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatně výdělečné činnosti, členství v odborových organizacích, radách zaměstnanců nebo organizacích zaměstnavatelů, přístupu ke vzdělání, zdravotní péči, sociálnímu zabezpečení aj.
V antidiskriminačním zákoně jsou vymezeny pojmy přímé a nepřímé diskriminace, obtěžování, vč. sexuálního obtěžování, přípustné formy rozdílného zacházení, zásada rovného zacházení pro muže a ženy v sociálním zabezpečení pracovníků a upraveny právní prostředky ochrany před diskriminací.
Blíže viz odkaz na zákon č. 198/2009 Sb.:
https://ppropo.mpsv.cz/zakon_198_2009
Mezinárodní legislativa
Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin
Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (dále jen „Úmluva“), která vstoupila v platnost 1. února 1998, je jednou z nejobsáhlejších dohod určených na ochranu práv osob patřících k národnostním menšinám. Zúčastněné strany této Úmluvy se zavazují podporovat úplnou a skutečnou rovnost osob, patřících k národnostním menšinám, ve všech oblastech hospodářského, společenského, politického a kulturního života, spolu s podmínkami, které jim umožní vyjadřovat, zachovat a rozvíjet svoji kulturu a identitu.
Úmluva představuje závaznou mezinárodní smlouvu, která komplexně kodifikuje práva národnostních menšin a jejich příslušníků. Jménem České republiky byla Úmluva podepsána ve Štrasburku dne 28. dubna 1995, v platnost vstoupila na základě svého článku 28 odst. 1 dnem 1. února 1998 a pro Českou republiku podle odstavce 2 téhož článku vstoupila v platnost dnem 1. dubna 1998. Přistoupením k Úmluvě se Česká republika zavázala k odevzdávání pravidelných monitorovacích zpráv o plnění závazků plynoucích z podpisu Úmluvy.
Úmluva neobsahuje definici koncepce „národnostní menšiny“, protože žádná obecná definice nebyla schválena všemi členskými státy Rady Evropy. Každému účastníkovi Úmluvy je proto ponechán prostor pro posouzení, které skupiny budou na jeho území pod tuto Úmluvu zahrnuty. Tento výběr však musí být proveden v dobré víře a v souladu s obecnými principy mezinárodního práva a se základními principy stanovenými v článku 3 Úmluvy. Poradní výbor pro Rámcovou úmluvu vysvětluje tuto otázku ve svých stanoviscích. Důsledně zdůrazňuje, že realizace Úmluvy by neměla být zdrojem jakéhokoliv svévolného nebo neodůvodněného rozlišování. Pro Poradní výbor není Rámcová úmluva kategorickým nástrojem typu „všechno nebo nic“. Poradní výbor proto k otázce skupin zahrnutých pod Rámcovou úmluvu přijal přístup „článek za článkem“, který uznává, že některé články Úmluvy mají větší oblast působnosti a mohou zahrnovat širší rozsah skupin než jiné. Například článek 6 o toleranci a interkulturním dialogu umožňuje zahrnout do své působnosti širší rozsah skupin než článek 10 (2), který se zabývá užíváním jazyka ve vztahu k veřejným orgánům. Určité osoby mohou proto vhodně využívat některé články, nikoliv však nutně všechny.
Blíže viz odkaz:
https://www.vlada.cz/assets/ppov/rnm/dokumenty/mezinarodni-dokumenty/ramcovka_letak.pdf
Evropská charta regionálních či menšinových jazyků
Pro Českou republiku vstoupila Evropská charta regionálních či menšinových jazyků (dále jen „Charta“) v platnost dne 1. března 2007 a týká se těchto jazyků: němčiny, moravské chorvatštiny, polštiny, romštiny a slovenštiny. Charta upravuje kontrolní mechanismy k vyhodnocování uplatňování jejích zásad v členských státech a v případě potřeby i k formulování doporučení ke zlepšení vnitrostátní právní úpravy a v praxi uplatňovaných postupů. Ústřední roli má Výbor expertů, který byl ustanoven podle článku 17 Charty. Posláním výboru je předkládat Výboru ministrů Rady Evropy hodnotící zprávy o tom, jak daný stát plní své závazky, prověřovat skutečnou situaci regionálních a minoritních jazyků v daném státě a přijímat doporučení. K naplňování tohoto úkolu přijal v souladu s čl. 15 odst. 1 Charty Výbor ministrů plán pravidelných zpráv v původně tříletém cyklu. V listopadu 2018 byl však plán pravidelných zpráv Výborem ministrů upraven a monitorovací cyklus byl prodloužen na pět let.
Blíže viz odkaz:
https://www.vlada.cz/assets/ppov/rnm/dokumenty/mezinarodni-dokumenty/charta_cz_1.pdf
Charta OSN
Charta spojených národů je ustavující dokument světové organizace, který stanovuje práva a povinnosti členských států a stanoví orgány a postupy fungování OSN. Jako mezinárodní smlouva kodifikuje Charta základní principy mezinárodních vztahů – od suverenity a rovnosti mezi státy až po zákaz užití síly při řešení mezinárodních sporů.
Blíže viz odkaz:
https://www.osn.cz/wp-content/uploads/2014/12/vse-o-osn-lidska-prava.pdf
Evropská úmluva o ochraně lidských práv
Evropská úmluva o lidských právech (dále jen „Úmluva“) byla sjednána a přijata v rámci Rady Evropy v listopadu 1950 záhy po založení této organizace. Vychází ze Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním OSN o dva roky dříve. Obsahuje základní katalog občanských a politických práv: právo na život (článek 2), zákaz mučení a jiného špatného zacházení (článek 3), zákaz otroctví a nucených prací (článek 4), právo na svobodu (článek 5), právo na spravedlivý proces (článek 6), právo odrážející zásady nullum crimen a nulla poena sine lege (článek 7), právo na respektování soukromého a rodinného života (článek 8), svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání (článek 9), svobodu projevu (článek 10), shromažďovací a sdružovací svobodu (článek 11), právo uzavřít manželství (článek 12), právo na účinný prostředek nápravy (článek 13) a zákaz diskriminace (článek 14). Okruh zakotvených práv byl postupně rozšiřován dodatkovými protokoly.
Blíže viz odkaz:
https://www.echr.coe.int/Documents/Convention_CES.pdf
Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace
Přistoupením k Úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace se státy zavázaly k vymýcení diskriminace z důvodu rasy, etnicity, barvy pleti či národního původu. Soulad činnosti smluvních států s úmluvou sleduje Výbor pro odstranění rasové diskriminace. Smluvní státy zasílají výboru své zprávy o plnění úmluvy každé dva roky.
Blíže viz odkaz: